Pomyslný rozhovor jako prolog

Začnu naivně, ale opravdu od začátku.
Pověz mi: jak se člověk dostane k fotografování?
Třeba jako Luděk Vojtěchovský, když ve čtrnácti letech dostal o Vánocích fotografický aparát.

A jak se stane fotografem, který si to označení zasluhuje?
Když fotografuje. Tím pochopitelně nemyslím fotografování sváteční, upomínkové, například při rodinných slavnostech a o dovolené.

“Když fotografuje”. Znamená to, že si osvojuje techniku fotografování?
To také, ale především, že se dívá. Pro fotografa je ze všeho nejdůležitější umět vidět. A ovšem mít co říci. Většina lidí fotografuje příležitostně a také Luděk tak fotografoval, ale na rozdíl od lidí netvořivých si příležitost sám připravoval, šel za ní cílevědomě a události mimořádné a slavnostní viděl i tam, kde na druhé straně zívala všednost. Čím bohatší je člověk uvnitř, tím bohatěji se mu jeví to, co je venku.

Kde tedy nacházel svoje příležitosti?
Všude, na ulicích, v parcích a na hřbitovech, a fotografoval věci i lidi, nejraději ty nejmladší a ty nejstarší; také cikány. Potom, když mu bylo dvacet, začal svůj zorný úhel zužovat a s ostrostí úhlu se zostřovalo i jeho vidění. Výsledkem byly “fragmenty”.

Čeho?
Města, především zdí a dřevěných ohrad, a fotografoval je deset let.

Stále jako amatér?
Vlastně ano. Oficiálně se vyučil jinému oboru, reprodukční grafice, a dálkově studoval polygrafii.

Myslíš, že z toho něco vytěžil i jako fotograf?
Umělec, je-li opravdu tvořivý, dovede všechno, co mu život poskytuje, zužitkovat pro svou tvorbu. Luděk při polygrafické práci hlavně tříbil, kultivoval svůj výtvarný cit. A on je fotograf cítící a myslící vskutku výtvarně.

A kdy se stal umělcem?
Ptáš se nesprávně. Člověk se umělcem nestává - umělcem, přesněji básníkem, se rodí. Že básnický talent má a že tuto svou hřivnu, slovy bible, nechce zakopat, si ovšem někdo uvědomí dřív a někdo později.

A Luděk?
Už tenkrát v čase dospívání. To je dost časté.

Vzdělával se ještě jinak než při odborném studiu?
Jako jiní lidé s duchovními potřebami. Četl, chodil na výstavy a do kina, poslouchal hudbu. Tak si rozšiřoval kulturní rozhled, ujasňoval si vlastní názory a postoje, upřesňoval své místo ve světě umění - a nejen v něm. Z fotografů, jejichž dílo si tímto způsobem objevil a oblíbil, jmenuje dnes především Josefa Sudka, Františka Drtikola a Jaroslava Rösslera, Ralpha Gibsona a Duana Michalse. Z malířů Jana Zrzavého, Josefa Šímu, Františka Tichého, Kamila Lhotáka a Jiřího Johna.

Při objevování jiných tedy nacházel sám sebe. Kdy se opravdu našel? Jinými slovy: kdy dozrál?
V devadesátých letech, jako třicátník.

Čím se to projevilo?
Na cestě k sobě se čím dál víc uzavíral do ateliéru a v něm fotografoval portréty, hlavně žen, a zátiší. Časem pak lidi jako námět vyloučil a v jeho tvorbě (teď už si Luďkovo fotografování toho označení plně zaslouží) přibývalo umělosti, která si roku 1998 to, co pro své snímky vybíral z přirozené skutečnosti, zcela podřídila. Tehdy vznikly jeho první, jak sám říká, “aranžované fotografie zhotovované přímo pod zvětšovacím přístrojem”.

Jak je dělá?
Je to velmi složitá metoda, při níž na papírovou podložku klade drobné přírodní objekty, jako jsou uschlé listy, bobule, zrna a písek, jindy předměty vyrobené lidmi, vlákna, šňůry, tkaniny a snad nejčastěji papíry různých tvarů, barev (ty ovšem mění v černou, šedou a bílou - barevná fotografie ho nepřitahuje) i struktur, rovné a pomačkané, husté a řídké (velmi rád má papíry průsvitné), a někdy to všechno kombinuje a samozřejmě všelijak nasvěcuje. Světlu určuje úlohu čím dál významnější - vždyť pro fotografa je to hodnota principiální. I proto vypadají jeho snímky čím dál nehmotněji. A také proto, že se v nich objevuje kresba, totiž čáry vyryté dodatečně do negativu. Takto pod jeho rukama vzniká z kousků přirozené reality skutečnost nová, zcela svébytná, plná protikladů a přitom harmonická - svět vizuální poezie s jasným znamením fotografičnosti.

Mluvíš o nové realitě. Ale tak docela nová není...
Pochopitelně. Už velmi, velmi dlouho nevzniká v umění něco naprosto nového, a tedy ojedinělého, osamělého, a oč pozdější jsou umělecké výkony, o to složitější je jejich rodokmen. I Luděk svými nynějšími snímky navazuje, vědomě i nevědomky, na minulost a pokračuje v určité tradici. Vyplývá to samozřejmě z jejich povahy. O těchto fotografických kompozicích se dá mluvit někdy jako o mentálních zátiších, jindy jako o mentálních krajinách a některé asi leckdo označí jen povšechně jako kompozice abstraktní - přestože jsou vlastně konkrétní. (Při tomhle konstatování mám na mysli pojem “konkrétní umění” a to, jak jej vysvětluje Max Bill. Podle něho jde o umění “zpředmětňující ryze uměleckými prostředky abstraktní myšlenky jako takové a tímto způsobem vytvářející nové předměty - předměty duchovní potřeby”. Nu a Luďkovi předkové v tomto směru? Především ti, kteří dali umělé obrazné realitě největší autonomii. Tvůrce fotogramů a fotografiky László Moholy-Nagy a Man Ray; a Jaromír Funke, a dosud málo známý Josef Bartuška (myslím na jeho “stínohry”); možná i Miloš Koreček (fokalky). A našli by se i jiní, a nejen ti, kteří tíhli k tvorbě označované jako abstraktní - nebo naopak, jak už jsem řekl, konkrétní - anebo nefigurativní, a nejenom fotografové. Připomenu alespoň kubisty z doby, kdy kubismus analytický vystřídfali syntetickým a dělali papiers collés, a ovšem české artificialisty, Jindřicha Štyrského a Toyen.

Už ses zmínil o Josefu Sudkovi.
Z fotografů je Luďkovi vnitřně možná vůbec nejbližší, a to tam, kde je nejvíc svůj, například ve snímcích zamžených oken, za jejichž clonou, jemně prostoupenou rozptýleným světlem, se zahrádka za sklem mění v navýsost poetickou a tajuplnou férii, kde se z konkrétních věcí stalo cosi nepojmenovatelného, místy se jevícího jako nic. “Nic” významné jako ticho mezi slovy básně... A je-li tu řeč o Sudkovi, musím připomenout jeho největšího českého následníka Jana Svobodu, především toho pozdního, který fotografoval třeba odložené překrývající se a tím “znečitelněné” negativy. Jedním z hlavních témat Sudkových a Svobodových snímků je ticho (Svoboda za ním došel ještě dál) a možná právě to je sbližuje s nynějšími Luďkovými fotografiemi nejpevněji. Luďkovy nejnovější kompozice ve mně vyvolávají představu vodní hlubiny, z jejíhož šera a tmy reflektor vyhmatává a zjevuje skrytý život - tedy to, co Jiří John, další velký tichý mezi Luďkovými spřízněnci po duchu, nachází pod povrchem země.

A Josef Šíma?
Umělci, pro něhož tolik znamená světlo, “ta věčná krása” (to říkal Camille Corot), Šíma nemůže nebýt blízký, vždyť právě on je jedním z největších básníků světla v historii moderního malířství: malíř světlonoš.

A co impresionismus?
Dobrá připomínka! Luděk jej má moc rád. Chceš se zeptat ještě na něco?

Už se chci dívat.
Ale především mi ještě dovol, abych se vrátil tam, kde Luděk fotografovat začínal - na ulici a ke zdem, a abych řekl, že praskající a odpadávající omítka a potrhané plakáty, za nimiž vyhlédají zbytky plakátů starších (v Čechách je před ním fotografovali například Vilém Reichman, Emila Medková a Čestmír Krátký), nepřispěly ke vzniku jeho “artificialismu” méně než umělecká díla (ostatně i nemálo malířů a grafiků naší doby v nich nalezlo rozhodující inspiraci, z Čechů zejména Vladimír Boudník) a možná pro něho znamenaly ještě víc, poněvadž působily na jeho obrazotvornost ještě příměji a naléhavěji. Luďkova tak sublimní umělost je tedy mnoha vlákny spojena se syrovou skutečností každodenního života - jeho věž ze slonoviny, mířící k oblakům, stojí na zemi pevně.

To je snad pro dnešek všechno. Ale přece jen ještě něco: Luděk Vojtěchovský se narodil 11. srpna 1959 v Čáslavi, žije v Pardubicích, osm let pracoval v tiskárně, pět let dělal fotografickou dokumentaci pro Památkový ústav a od roku 1991 se živí samostatně. Jeho nejbližšími přáteli mezi fotografy jsou Pavel Šmíd, Jan Adamec a Milan David. A teď tedy už se jenom dívejme, tak jak to sám Luděk dělá ze všeho nejraději...

Září 2004

Jaromír Zemina